Říše divů ve skleněném těžítku

9. srpna 2014 v 16:38 | Kelioné |  Tvůrčí skupina Kelioné a Múzy
Oděná do jemných oranžovo žlutých šatů, volně splývajících k zemi, za nimiž v poryvech osvěžujícího větru plápolají průsvitné závoje, jako by si je spletl s ohněm a snažil se ho uhasit. Bosa procházet po travnatém vrcholu příkrého srázu a shlížet dolů do údolí, kde spí mlhavý opar, opíjející se slunečními paprsky. Nechat se zlákat tou jemnou peřinou a ztratit se v jejím tajemství. Seběhnout dolů podél stříbřité říčky a vstoupit do onoho původně skrytého světa.


Tráva už není suchá jako nahoře na útesu, kapky rosy ji udržují zelenější a příjemnější pro bosá chodidla. Ve sluncem nasvícené mlze vše působí jako ukolébavka, zahrada láká ke spánku. Zdá se, že i stromy poklimbávají, jen malí okřídlení pěvci v jejich korunách pilně trénují své melodie. Vítr se tomuto místu vyhýbá, klidná vůně rána mě zasytí dostatečně. Vzhlédnu, ale na nebe svými zraky nedosáhnu. Jsem pohlcena mlhou a toužím v ní dále setrvávat. Procházím loukou intuitivně, nevidím dále než deset metrů před sebe, o to víc toužím poznat, co se skrývá v dalších desítkách, stovkách, tisících.

Zdá se, že všude je tu liduprázdno, jedinými mými společníky jsou divoká zvířata. Narazím ale na širokou cestu, natolik pevnou, že snad ani milion koňských kopyt by ji neudusal do takové míry. Vydám se po ní a počkám, kam mě zavede. Projdu malým lesíkem, kde sluneční paprsky skrze větve tvoří nádherné obrazce uprostřed bělavého oparu.
S nadšením očekávám, jaká další nádherná místa navštívím dále. Rozeběhnu se, oř volnosti mě pohání dál. Cesta se mění v nadýchané jehličí, které ani nijak do citlivé kůže nepíchá.

Stezka se ale náhle zužuje a mizí ve ztracenu. Les řídne, až dorazím k poslednímu stromu. Přede mnou prudká hranice. Tady svět končí, nikam nepokračuje. V dáli vidím nějaké barvy a tvary, ale vše je tak rozmazané. Trochu zklamaně před sebe natáhnu ruku, jako bych si přála je přitáhnout k sobě blíže. Místo toho, abych nechala svoji paži mávat nad nekonečnou propastí, najednou narazím do něčeho tvrdého. Kloubky opatrně zaklepu na zvláštní průsvitný povrch. Ozve se hrozivé dunění, až se leknu. Rozhlédnu se doleva i doprava, ale nevidím nic než stejně podivné okraje tohoto světa. Ruku nechám položenou na hladké stěně a jdu podél ní v naději, že najdu dveře ven. Nebo malou skulinku. Cokoliv.
Nohy už mám unavené, zeď zdá se být nekonečná. Smutně sjedu zády po stěně a sednu si na jehličí.

Možná jsem měla zůstat v zahradě, nebo ještě lépe na útesu. Lepší je žít ve víře, jak nekonečný svět se tu přede mnou rozprostírá, než zjistit, že má hranice, za které ani nejsem schopná vidět.
 


Komentáře

1 S S | Web | 9. srpna 2014 v 18:54 | Reagovat

trošku ma desí to, že každý človek vidí kúzelný svet inak, ty si tu to opísala úplne nádherne tie zvieratá a všetko, a pre mna by taký svet bol asi skôr niečo z kadial by som chcela utiecť do nejakého bytu s výhľadom na celé mesto :D

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 9. srpna 2014 v 19:03 | Reagovat

Moc se mi líbí tvůj styl psaní, tento článek jsem při příjemném čtení vnímala jako příběh v knize, nádhera. :) I tvé stránky působí velmi mile.

3 Kelioné Kelioné | Web | 9. srpna 2014 v 19:11 | Reagovat

[1]: Děkuji. :) Já si byt s výhledem na město představuji spíš jako příjemnou realitu než říši divů. :)

[2]: Děkuji moc, těší mě, že se líbí. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama