Nic není zadarmo

8. srpna 2014 v 8:27 | Kelioné |  Spánkové zážitky
Po nějaké době, kdy na spánkovou rubriku jen sedal prach, popíšu dnešní sen, co se mi zdál, částečně souvisí s blogováním. Vím, že jsem si těsně po probuzení pamatovala detailů víc, ale i tak mi to nejdůležitější zbylo.

O prázdninách se moje malé sestry nudily, a tak mě napadlo, že bych je vzala do města na představení (nebo něco podobného), kde v hlavní roli účinkovala moje bývalá spolužačka. Šla jsem se jen tak na zkoušku podívat, kde a jak to vlastně probíhá. Jak nabádaly plakáty, konalo se to v místnosti, do které se nedalo dostat jinak než přes papírnictví. Vešla jsem tedy jen tak na práh, abych nahlédla.

Zprvu to tam vypadalo jako další část obchodu, ale s tím rozdílem, že tam postávali lidé v přestrojení. Vypadali jako novodobí mágové, černou, fialovou, ale i šedou ani stříbrnou nešetřili. Jedinou ženou tam mezi pěti nebo šesti členy byla právě má spolužačka. Jakmile mě zahlédl jeden z těch "mágů", řekl, že můžu jít klidně i blíž, žádný strach, ale já zůstávala jen mezi dveřmi. Spolužačka se ke mně přiblížila, a tak jsme se pozdravily a chvíli si povídaly. Tehdy jsem se dozvěděla cenu, kterou si za své vystoupení účtují. Zarazilo mě to, ale i přesto jsem si řekla, že to za to stojí.
Vyšla jsem ven s vědomím, že i když v peněžence momentálně nemám pomalu ani na zpáteční autobus, svoje sestry sem dostanu. Zavolala jsem tedy mamce, jestli by nemohla přispět, a i když nebyla moc nadšená, nakonec dorazila za mnou, aby vybrala z bankomatu. Šly jsme spolu po ulici, kousek před námi mířila domů ona spolužačka, tentokrát už v civilním oblečení. Jen se ohlédla a mávla hustou dlouhou hřívou, jako bychom se před chvílí ani nebavily. Zamrzelo mě to, ale co, hlavně že bude představení.
Mamka znovu odjela domů a já zůstala s penězi ve městě.
Najednou se udál nějaký skok (nebo si to jen nepamatuji).
Čekala jsem ve tmě spolu s dalšími několika lidmi na autobus. Nevím, jestli bylo pozdě večer, nebo brzy ráno, věděla jsem jen, že se musím co nejdříve dostat domů, abych mohla přivést sestry zpět do města. Do představení moc času nezbývalo. Netušila jsem, kdy má autobus dorazit, ale tušila jsem, že si ještě nějakou chvíli počkám. S vědomím, že jsem ztratila peníze, co mi mamka dala, se mi domů ale dvakrát nechtělo. Během chvíle za mnou přišla nějaká dívka, která vypadala jako prodavačka v mém oblíbeném obchůdku, držela nějakou ceduli a mile mě poprosila, jestli bych nemohla ustoupit dál, že právě dostala zprávu, že sem přijede grátis autobus jen pro členy Autorského klubu. I když jsem do klubu nepatřila, svitla mi naděje. Zanedlouho malý žlutý autobus opravdu dorazil a já se přichystala, že nastoupím. Zrovna jsem stála v řadě za tou dívkou, co se ke mně chovala mile, ale jakmile jsem vkročila na první schod, oznámila řidiči nevrle, že já jet nemůžu, protože do klubu nepatřím. Ale řidič jí nedbal, podíval se na mě a usmál se.
"Máš blog?" zeptal se.
"Mám," kývla jsem šťastně s nadějí, že přeci jen pojedu.
"Tak račte nastupovat," pokynul vesele.
Svezení bylo zadarmo, žádná z dívek nic neplatila. Ani já. Pokračovala jsem dál uličkou dozadu, žádná z přítomných nebyla ani trochu nadšená, že s nimi jede někdo bez členství. Ale mně to bylo jedno, stejně jsem ani jednu z nich neznala. Šla jsem úplně dozadu, kde bylo volné místo v podobě lavice vyvedené jako zbytek sedadel. Položila jsem si vedle sebe batůžek a roztáhla jsem spacák (o kterém jsem ani netušila, že ho mám s sebou). Lehla jsem si a usnula.
Až těsně před příjezdem jsem se vzbudila, bylo už světlo. Úhledně jsem spacák urovnala a počkala, až mi řidič zastaví.
Když autobus zmizel za zatáčkou a já zamířila domů, vzpomněla jsem si, že jsem tam nechala jak batůžek, tak spacák. Plácla jsem se do čela, ale ani nijak extra mi to nevadilo, vždyť to byla "teprve" druhá ztráta za den. Vydala jsem se domů a těšilo mě, že svítí slunce.

Občas si říkám, že by bylo fajn mít sny na pokračování.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama