Kradou nám nás

16. srpna 2014 v 22:54 | Kelioné |  Mozkové závity v pochodu
"Tak, výborně, nadpis mám, ten zbytek napíšu, až dokoukám tenhle díl. No, možná až po tom dalším. Nebo dvou."

Poslední dobou, kam se podívám, všude nějaké fandomy. Supernatural, Sherlock, Doctor, nesmí chybět ani Harry Potter či Game of Thrones a já nevím co ještě. O anime ani nemluvím. Seriály i filmy se točí jedna radost a lidé to co? Lidé to milují. Zajímá mě, jestli se to tak dělo vždy, když vyšly nové hvězdy. Netrpělivé očekávání dalších a dalších dílů, čím víc, tím líp, a kdo to má zhlédnuté jako první, ten to také může jako první všem znechutit spoilerem.


Upřímně, já netuším, o co ve výše zmíněných sériích jde, znám maximálně pár dílů Harryho. Ale zdá se mi, že už to leze lidem na mozek. Do nesmyslných párů strkají různé postavy, píší povídky, zařazují se do imaginárních fanclubů. Pokud si tak (třeba přes internet) najdou nové kamarády nebo se cítí, že někam patří, pak prosím, ať pokračují.

(Já netvrdím, že jsem to nikdy nedělala, naopak - anime mi před lety taky lezlo na mozek a šílením jsem si také prošla, takže máte informace z první ruky.)

Teď k nadpisu.

Fajn, lidé milují seriály, herce, postavy, svoje úchylný povídky a tumblr blogy dalších milionů nadšenců. Ale připadá mi, že se pod tím náporem z dílen tvůrců geniálních show poněkud ztrácejí. Útěk z reality zní sladkými tóny ráje, takže upíři jsou na denním pořádku a další super nadpřirozené postavy nad fanoušky bdí.

Možná je cílovou skupinou právě věk třinácti až šestnácti let (netvrdím, že to nesledují i starší), těch, co jsou z bouře svých hormonů schopni všeho. Taky jsem zhruba v tomto věku hltala anime a milovala ty postavy víc, než bylo zdrávo. Díky, že je to za mnou.

Jenže z nadpřílišného sledování člověku může opravdu hrábnout. Před lety jsem si to ani tak neuvědomovala, ale teď si říkám, co všechno jsem mohla, do háje, udělat a změnit, kdybych nevisela očima na obrazovce. Všechno mohlo být jinak, kdybych se tehdy v té deváté třídě neotočila ke spolužačce a nezapojila se do jejího povídání o Zápisníku smrti. (Jo, smrt L jsem obrečela.)

Dneska jsem si to uvědomila znovu. Začala jsem sledovat seriál Horákovi. Na americké davové šílenství nemám chuť a ani neznám důvod, proč se zapojovat. Tenhle seriál, stejně jako třeba Comeback, miluji. Jenže jeden díl Horákových má dlouhých padesát minut. A já ani raději nepočítám, kolik dílů jsem dnes viděla.

No, přistihla jsem se při podivném déjà vu - nadšeně zírám, sleduji fiktivní životy fiktivních postav a spojuji si je s realitou. Pak jsem se probrala a vrazila si imaginární facku. Protože mě to táhlo pryč od skutečné reality, od té mojí, se kterou mám pořád co dělat, a já místo toho, abych se občas u seriálu rozptýlila, z něho dělám základní program dne. Ale sláva bohu, když si člověk uvědomí (uvědomit si nerovná se vědět), co vyvádí, dokáže to utnout.

Na druhou stranu, dospívající uprostřed hormonálního rozbřesku si to neuvědomují. Možná nedokáží uchopit ten fakt, že jsou lehce posedlí smyšlenými příběhy o chlapíkovi, co cestuje v modrý krabici, a pošťák to zrovna není.

Člověk se tak snadno chytí, ale pustit se už mu činí větší potíže. Takže pokud denně konzumujete nezdravé množství jakýchkoliv omamných zplodin známých tvůrců, prostě to típněte, škodí to psychice i zraku, běžte se raději projít a vraťte se, až se to bude zdát jen jako příjemné rozptýlení vašeho denního programu.

Hodně zdaru.
 


Komentáře

1 Zapomenutelný Zapomenutelný | E-mail | Web | 17. srpna 2014 v 22:41 | Reagovat

Poznal jsem se. Poznal jsem se v tvém článku a poznávám se denně ve vlastních myšlenkách, které se ubírají podobným směrem. Jsem ztracený ve světe imaginárních lidí a imaginárních situací, protože mně by se nic takového nikdy nestalo. Dívám se, jak lidi sedí v hospodě a probírají svoje osobní životy, jsem zaplaven jejich příběhy, protože nemám své vlastní. Protože se bojím je psát. Mám tříměsíční prázdniny a jediné, co dělám, je, že sedím doma. Když mě kamarád z dětství pozval do restaurace na minerálku, byl to pro mě největší zážitek za poslední dobu. Jsem ubohý a uvědomuju si to. Bojím se něco dělat, protože jsem na to sám a samota mě děsí víc než cokoli jiného. Tak se upínám k tomu, co je, a nechci myslet na nic, co bylo nebo bude nebo co by mohlo být. Taky mám sklon přehnaně reagovat na náhodné články, ve kterých se poznám, čímž se v podstatě snažím obhájit svoje chabé výmluvy. Ve skutečnosti jsem sem přišel, abych ti řekl, že jsem na svůj blog nezapomněl - jen momentálně nemám co psát. Ale jelikož jsem právě zjistil, že bych pořád něco měl, ztrácí to význam, takže bych měl celý tenhle komentář smazat a zase jít... Ani nepotřebuju psychologa, analyzuju se sám, je to úplně stejně zbytečný a míň děsivý. A míň drahý. Realita je na prd. Omlouvám se za zbytečný komentář.

2 Kelioné Kelioné | Web | 18. srpna 2014 v 15:45 | Reagovat

[1]: Tohle rozhodně není zbytečný komentář. :) A vždycky se s tím dá něco dělat. :)

3 Wayward T. ♥ Wayward T. ♥ | Web | 29. září 2014 v 23:27 | Reagovat

Ok, mám v sobě určitý vztah k Sherlockovi, Doctorovi Who, kdysi i anime...teoreticky i ke Game of Thrones... :D ale abych pravdu řekla, necítím se kvůli tomu nijak špatně. Je to obohacení, zpestření života, jen se to nesmí přehánět... navíc je to součást popkultury, do jisté míry seriály a show odrážejí naši dobu a tak. Jak říkáš, můžou i dávat dohromady lidi (nevím, když sedím vedle cizího člověka a  zjistím, že máme rádi stejný seriál, hned se cítím líp ;)). A navíc si opravdu myslím, že se to dělo vždycky. mladí lidé potřebují vzory :D ať už je pro ně vzor jejich dědeček, zz top nebo brumbál..hlavně že si najdou to svoje :). Souhlasím, že je špatné kvůli tomu zapomínat na vlastní život, ale pokud jde jen o zpříjemnění života, proč ne ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama