Vše je spojené se vším

12. června 2014 v 18:36 | Kelioné |  Tvůrčí skupina Kelioné a Múzy
Na papír nedočkavě dosedají slova, aby mohla co nejrychleji skrývanou krásu sdělit. Plamen svíce jim tančí jako doprovod, aby temný inkoust lépe zněl, jak hrot pera baví se touhou pisatelovou. Za okny se shlukují tmavé mraky, bubnují na parapet jako doprovod. Sehraný orchestr.
Pod slovy vzletnými duše papíru tančí, raduje se ze své pomalu plnící se duše. Dříve bývala prázdná, ale teď s každým slovem lásky nabírá na významu. S každým písmenem učí se rozumět lidským citům. Naslouchá a utěšuje. Pisatel nabývá dojmů, že tíha z jeho beder splynula s prázdnotou, avšak to duše papíru ji z něho sňala.


Mraky jako by neviděly přes svůj vlastní déšť, ženou se blíže a blíže k okenicím, aby mohly nahlédnout, komu to tak hrají do noty. Hned jak zří pisatelova slova plnící duši papíru, chtějí popřát hodně štěstí, avšak vyřknou to svým vlastním jazykem - k pisatelovým uším se přivine jen vzdálené hřmění.
Vzhlédne od papíru, nechá hrot pera si odpočinout a zamračí se na oblohu. Oblaka tuší, že jejich hlas vyložil si špatně, jako to ostatně dělává spousta lidí. Sešlou mu tedy pro usmíření skvělou světelnou hříčku, trvající jen zlomek sekundy - bílou klikatici. A hned další.
Zraky pisatelovy znovu klesnou k papíru. Plamínek, pero, inkoust, papír, obloha i srdce v hrudi - ti všichni tiše čekají, až ruka znovu začne dirigovat svůj vlastní orchestr. Oči přelétnou řádky, jež hrot pera a inkoust zanechaly. Poté pohledem uskočí k plápolájící svíci. Plamen se zavlní ve znamení vděčnosti, vždy je potěšen, když pisatelovy krásné zraky spočinou na jeho slavnostním šatu.
Však ruka, ta samá, jíž byla stvořena poezie srdce, uchopí list papíru a zdvihne ho do vzduchu. Přiloží růžek nadosah plameni. Ten smutně se zadívá na slova, jež svět by měla obletět. Ale jeho vlastní poslání je přednější. Sáhne nejprve na maličký kousek papíru a poté ho začne vstřebávat, spolu s duší plnou slov, a rozpustí je do okolí. Ruka ucukne, když se k ní přiblíží poslední zbytky doteku, který mu plamen propůjčil.
Když už nezbývá jediná viditelná stopa po papíře, pisatel nastaví ústa jako k polibku, místo toho ale plápolajícímu pomocníkovi pošeptá prudké na shledanou.
Myslí si, že slova zmizela, když nejsou vidět. Ale ona spolu se shořelou duší papíru zaplní nejprve celou místnost a poté se začnou skulinkami dostávat ven. Mraky ustoupí a ustane i jejich bubnování, co se na okamžik změnilo ve smuteční, aby uvolnily cestu slovům, které si již adresáta vyhledají.

Adresát tou dobou sní sladké sny, bouřka ho ukolébala. A tak se slova vplíží do jeho snů, vklouznou mu pod víčka a předají ten neviditelný polibek, jež nesla.
 


Komentáře

1 ginger-v ginger-v | Web | 12. června 2014 v 19:01 | Reagovat

To je nádherně napsané :)

2 Únorová Únorová | Web | 12. června 2014 v 19:08 | Reagovat

Úchvatné! Téměř jsem u toho nedýchala. :-)

3 hagridihratkysestiflercimcapem hagridihratkysestiflercimcapem | Web | 12. června 2014 v 19:26 | Reagovat

opravdu krásné :))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama