Uvolnit pouto

8. června 2014 v 12:32 | Kelioné |  Uvnitř a vně mě
Po nějaké době znovu přišel čas, kdy moje myšlenky vířily kolem jediného bodu, byly pevně upoutány na řetězech, jako by se ani nemohly dostat z dosahu daného "problému". Omezovalo mě to skoro ve všem, každičké činnosti byla uzmuta část efektivity, kdy můj mozek tvořil své vlastní scénáře a ještě směle nutil srdce, aby tomu věřilo. Čím víc sílilo přesvědčení, tím víc stoupalo množství myšlenek. Jako by byl mozek malé rozmazlené dítě, vymýšlející si, co chce, co nechce, a že to musí mít okamžitě.



Včera se to již v určité chvíli stalo neúnosným. Člověk se chce soustředit, ale nemůže, protože si hlava už přivykla, že bude rozkazovat, na co mám myslet. Rozhodla jsem se to utnout, a to okamžitě. Ani jsem neplánovala, že to bude fungovat, ale zkrátka jsem to chtěla zkusit. Přišla dvě znamení, že je na čase to udělat, protože jsem možná už svoji lekci pochopila, a tak mohu postoupit o krok dál. Jenže nejprve jsem musela ze svých spárů propustit to staré, aby nové mohlo přijít.

Na nějaké rituály si nepotrpím, přípravy všelijakých svíček, talismanů a podobně není nic pro mě. A tak jsem popadla hned ten první nástroj, co jsem měla "po ruce" - vizualizaci.

Všude okolo byla tma a přede mnou stál daný člověk. Už jen to mi rozechvělo bradu a zvlhčilo oči, když jsem věděla, co bude následovat. Přesto to všechno probíhalo jen v mé hlavě. Z našich hrudí se táhly dlouhé provazy, uprostřed svázané do mašle. Od tohoto momentu bylo těžké se soustředit, ale přesto jsem to nějak zvládla. Popošla jsem blíž, abych dosáhla na konce našich propletených provazů. Nechtělo se mi, ale zároveň jsem cítila, že je to opravdu potřeba. A když už jsem začala, tak to také dokončím. Jediným tahem jsem uvolnila uzel, až se naše provazy oddělily.
Ten, co stál naproti mně, mi řekl děkuji (to jsem neplánovala, bylo to, jako by to řekl opravdu on sám), a se svým uvolněným lanem odešel. Já tam zůstala s tím svým, ze své hrudi vyrůstajícím, vzala jsem jeho konec do ruky a šla pryč. Když jsem si pomyslela, že teď už ho svážu s tím, kdo se ke mně hodí, konec provazu lehce zasvětélkoval, jako by se také z toho pomyšlení radoval.

Otevřela jsem oči a neustála ten chvilkový nával slz, co se vyhrnul už v průběhu napovrch. Ale věděla jsem, že to bylo správné, co jsem udělala. Pár okamžiků jsem si připadala, jako by to bylo věčné sbohem, přitom se s tím člověkem ale znovu uvidím, protože je to nevyhnutelné.

Ale od tohoto rozvázání se opravdu ten kruh myšlenek rozpustil. Přišly další nápady na příběhy, nová zpracování, popsala jsem za včerejšek dvě strany, což se mi předtím kvůli kruhu nepodařilo. Říkala jsem si, že to možná do rána zase přejde, ale ve chvíli, kdy na toho člověka chci myslet, už to není z pohledu mých smyšlených pohádek, ale z hlediska skutečnosti, která mi už ani nepřijde tak bolestná, jako to bylo předtím, když má hlava a srdce byly v rozporu.

Pokud se tento postup dá aplikovat na více oblastí, pak to rozhodně zkusím. Že by se mi konečně naskytl způsob, jak se zbavit starých, nepotřebných, až bolestných vzorců myšlení?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama